Severoirský konflikt
Konflikt má kořeny již v poměrně dávné minulosti. V roce 1800 ve Velké Británii, která ovládala celé Irsko, přijat zákon o Unii, na jehož základě došlo ke zrušení irského parlamentu a země byla sjednocena jako Spojené království Velké Británie a Irska. Zatímco Britové na Iry hleděli s despektem, Irové považovali Brity za dobyvatele. Situaci vyostřovaly etnické a náboženské rozdíly (irští katoličtí Keltové proti protestantským Anglosasům). V polovině 19. století v zemědělsky orientovaném Irsku kvůli několik let trvající neúrodě brambor vypukl rozsáhlý hladomor, který měl za následek zhruba milion mrtvých a odchod zhruba milionu dalších obyvatel zejména do severní Ameriky.
V roce 1922 byl vyhlášen Irský svobodný stát (do roku 1937 britským dominiem), ovšem šest hrabství v provincii Ulster zůstalo pod správou Spojeného království jako Severní Irsko. Část irských politických sil se však s rozdělením ostrova nesmířila. Nejvýznamnějším bylo tzv. Irská republikánská armáda (IRA), která podněcovala v Severním Irsku nepokoje. Vyhrocení situace v 60. letech vyvolal reakci většinových ulsterských protestantů (tzv. unionistů), kteří se snažili udržet své dominantní postavení.
V létě 1969 byla kvůli nepokojům do oblasti povolána britská armáda, ovšem po krvavém potlačení protestů v lednu 1972 ve městě Derry („Krvavá neděle“), kdy bylo armádou zastřeleno 14 neozbrojených demonstrantů, IRA spustila rozsáhlou kampaň, která vedla k teroristickým útokům na armádní i civilní cíle. Spojené království v reakci na násilí zrušilo severoirský parlament. S různou intenzitou pak teroristické útoky pokračovaly až do 90. let 20. století. V roce 1998 i v souvislosti s oboustranným vyčerpáním konflikt ukončen komrpmisní Velkopáteční dohodou. K dohodě zároveň přispěl konec podpory, kterou IRA během studené války získávala z východního bloku a ekonomický růst Irska spojený s členstvím v EU (Irsko dokázalo ekonomicky předstihnout i Spojené království). Zároveň je mezi Irskem a Severním Irskem otevřená hranice.
Problémem však i přes mírové řešení konfliktu zůstávají nevyřešené příkopy mezi irskými katolíky a ulsterskými protestanty. Obě komunity jsou stále striktně oddělené. Katolíků navíc přibývá a zřejmě brzy dosáhnou většiny, což značně komplikuje politickou situaci v zemi. To se projevilo i v britském referendu o brexitu, kdy katolíci byli většinově pro setrvání v Evropské unii, zatímco unionisté byli proti. Severní Irsko nakonec v lednu 2020 opustilo EU společně s celým Spojeným královstvím, ovšem s řadou výjimek pro Severní Irsko (část unijních regulací zůstala v platnosti).
Skotský separatismus
Ve Skotsku obecně vládly mírnější separatistické tendence než v Severním Irsku. Země byla s Anglií spojena od roku 1603 formou personální unie, od roku 1707 jako součást Spojeného království Velké Británie. Skotští nacionalisté však na rozdíl od Irů neměli tak silnou domácí podporu (Skotsko bylo stejně jako Anglie protestantské a nedocházelo k takovému útlaku). Země navíc těžila z výhod průmyslové revoluce a zejména oblasti v okolí velkých měst (Glasgow) se rychle rozvíjely.
V roce 1853 bylo založeno Hnutí za autonomii, jehož výsledkem bylo v roce 1885 zřízení britského ministerstva pro Skotsko (sídlilo v Londýně). V roce 1930 bylo na základě tlaku Skotů přemístěno do Edinburghu a o čtyři roky později vznikla Skotská národní strana (SNP).
V 60. letech proběhla dekolonizace Afriky, což posílilo skotský nacionalismus. V roce 1967 se SNP poprvé dostala do britského parlamentu. V 70. letech v důsledku vážné globální ekonomické krize se skotským nacionalistům podařilo skotskou veřejnost radikalizovat. Spojení sociální a národnostní otázky vedlo k politickému posílení SNP. V roce 1978 byl vyhlášen tzv. skotský zákon, který měl obnovit skotský parlament, ovšem v následném referendu pro přijetí nehlasovalo potřebných 40 % všech skotských voličů.
Za vlády britské konzervativní premiérky Margareth Thatcherové byla skotská otázka úplně ignorována, a proto narůstal podíl skotských radikálů, kteří požadovali úplnou samostatnost. V roce 1997 pod vládou labouristů Tonyho Blaira povoleno další skotské referendum, kde autonomii podpořilo celkem 45 % všech skotských voličů. V následujícím roce byl přijat zákon o Skotsku, který umožnil vznik skotského parlamentu, na který byly delegovány otázky domácí politiky. V roce 2014 pak dojednáno referendum o skotské nezávislosti, které skončilo vítězstvím zastánců zachování Skotska v unii, kterým se podařilo získat 55 % hlasů.
Rozbuškou pro nový separatismus vyvolal brexit, tedy odchod Spojeného království z Evropské unie, pro který ve Skotsku hlasovalo pouze 38 % lidí. Toho využili skotští nacionalisté k posílení svých pozic a požadavku na další referendum. Případná nezávislost by však měla výrazné ekonomické dopady, neboť země je silně ekonomicky provázaná s ekonomikou Spojeného království a má stejnou měnu.
Baskický a katalánský separtaismus
Baskicko
V 19. století došlo ke zrušení většiny autonomních práv Baskicka (tzv. fueros), což vedlo k povstání v letech 1893-94 a založení Baskické národní strany (EAJ/PNV). Po pádu monarchie si Baskové v roce 1936 vydobyli částečnou autonomii zpět, ale poté vypukla španělská občanská válka (1936-39), kdy se i Baskicko rozdělilo mezi příznivce republikánů a fašistických falangistů pod vedením Francesca Franca. Po vítězství Franca byla autonomie opět zrušena, zároveň došlo k zákazu používání baskického jazyka. Tato situace vedla k rozsáhlé emigraci Basků ze země, vzhledem k průmyslovému regionu naopak do Baskicka za prací mířila vnitřní španělská emigrace, která naředila etnický charakter regionu.
V roce 1959 vznikla revoluční organizace ETA, která zahájila boj o nezávislost Baskicka včetně ozbrojených útoků na španělskou administrativu, policii, armádu a soudy. Z druhé strany španělské orgány tvrdě zasahovaly proti členům i sympatizantům organizace. V roce 1973 ETA spáchala atentát na předsedu vlády Luise Carrera Blanca. Po smrti Franca a pádu režimu byla obnovena monarchie a regionu bylo navráceno autonomního postavení. Baskičtí nacionalisté však novou ústavu nepřijali a prosazovali i nadále úplnou samostatnost.
Nastala tzv. špinavá válka (1983-87), ovšem sympatie veřejnosti se postupně začaly od násilí odklánět. ETA byla mezinárodně prohlášena za teroristickou organizaci. Útoky pokračovaly až do počátku 21. století, ale španělské administrativě se postupně podařilo organizaci infiltrovat a členy postupně zatýkat. V roce 2011 ETA ohlásila konec ozbrojených aktivit a v roce 2018 se úplně rozpustila. Podpora nezávislosti Baskicka mezi obyvateli je již malá, region má totiž zaručenou vysokou míru politické a ekonomické autonomie.
Katalánsko
V 19. století zažíval region značný rozkvět, symbolizovaný zejména Barcelonou. V karlistických válkách (1833-76) se Katalánsko přiklonilo na stranu republikánů a federalistů. Rozvíjela se i katalánská kultura a jazyk. Po vzniku Španělské republiky v roce 1931 byla vyhlášena autonomní Katalánská republika s vlastním parlamentem, prezidentem i soudy. Zároveň vznikla nacionalistická strana Katalánská republikánská levice (ERC).
Region byl následně těžce poškozen španělskou občanskou válkou (1936-39), kdy se Katalánsko přiklonilo na stranu poražených republikánů. Vítězství Francesca Franca znamenalo konec autonomie, která byla obnovena až v roce 1979. Poté katalánskou politiku formovala zejména umírněná Demokratická konvergence Katalánska (CiU). V roce 2003 se však moci dostala koalice levicových stran, která požadovala rozšíření autonomie. Návrh schválil i španělský parlament, ale poté byly změny ústavním soudem prohlášeny za protiústavní a byly zrušeny.
To vyvolalo statisícové demonstrace v Barceloně a dalších městech a častěji se objevovala podpora úplné nezávislosti. V roce 2013 byla podepsána deklarace suverenity a práv katalánského lidu (opět označenou ústavním soudem za nezákonnou), která předcházela dvěma referendům o nezávislosti. Druhé referendum v roce 2017 provázely střety se španělskou policií, která se pokoušela jeho uskutečnění zabránit. Většina hlasujících sice byla pro úplnou nezávislost, ovšem v referendu hlasovalo pouze 43 % oprávněných voličů.
Katalánská společnost je i v současnosti hluboce rozdělena. Podpora nezávislosti je zejména ve venkovských oblastech Katalánska s vyšším podílem lidí mluvících katalánsky, v převážně španělsky mluvící Barceloně je podpora separatismu nízká.
Bývalý Sovětský svaz
Rozpad SSSR
(Více informací na stránkách sesterského projektu Dějiny Evropy)
Dlouhá staletí ruské expanze a vítězství ve druhé světové válce znamenaly vznik největšího státu na světě, který pohltil řadu menších národů, následně sdružených do svazových republik či bez vlastní státnosti. Tuhý komunistický režim dokázal potírat či alespoň zakrývat nevraživost mezi některými etniky, ovšem po rozpadu SSSR v roce 1991 a oslabení nástupnické Ruské federace se objevila mezi řada ozbrojených konfliktů. Zatímco například pobaltské země se po vyhlášení nezávislosti bez větších problémů už v roce 2004 dokázaly integrovat do struktur NATO a Evropské unie, zejména Kavkaz se proměnil ve značně politicky nestabilní region.
Kavkaz
Již v 80. letech 20. století se zejména u Arménů a Gruzínů objevovalo ve větší míře národní uvědomění a nacionalismus spojený s bohatou historií a křesťanstvím obou národů. Obě země navíc patřily k nejvzdělanějším a ekonomicky nejsilnějším regionům v rámci SSSR. Separatismus však vyvolával obavy menšin žijících na území těchto republik.
Složitá situace na Kavkaze přitom souvisí s překrýváním vlivu Ruska a Osmanské říše / Turecka v regionu. Zatímco křesťané v reakci na pronikání Turků do oblasti hledali ochranu u ruského cara, muslimské národy se cítily ohroženy pronikáním Rusů na Kavkaz a ruským vojskům kladly po většinu 19. století v těžko přístupném terénu houževnatý odpor.
Zásadní událostí byla genocida Arménů v Osmanské říši v letech 1915-17, která si vyžádala zhruba 1-1,5 milionu obětí a další statisíce uprchlíků a která vytvořila hluboké nepřátelství mezi Armény a turkickými národy. V roce 1918 po rozpadu Ruského impéria vyhlásily nezávislost Arménie, Gruzie i Ázerbájdžan, ovšem kvůli nejasným hranicím a vzájemným střetům nakonec v roce 1921 všechny země ovládla ruská bolševická Rudá armáda.
Složitý administrativní systém, manipulace s hranicemi a povyšováním či degradací jednotlivých útvarů ze strany dominantních Rusů v rámci SSSR vyvolávaly v oblasti značné napětí. Princip kolektivní viny za údajnou kolaboraci s nepřítelem ještě během druhé světové války a masové deportace některých národů vyvolávaly i přes následnou možnost návratu velkou nedůvěru rovněž v samotné Rusy.
Válka o Náhorní Karabach
V roce 1986 Arméni zahájili intenzivní snahy o propojení s autonomní oblastí Náhorní Karabach v sousedním Ázerbajdžánu (s většinou arménské populace), ovšem Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) žádost odmítl. To vedlo k posílení arménského nacionalismu a protisovětským náladám. Zároveň docházelo ke vzájemnému násilí mezi Armény a Ázery a masové emigraci. Ázerbájdžan v roce 1991 zavedl ekonomické sankce a zrušil autonomii Náhorního Karabachu.
Po oficiálním rozpadu SSSR v prosinci 1991 konflikt eskaloval a přerostl do otevřené války. Přes původně neutrální pozici se na straně Arménů ve větší míře angažovali Rusové, s jejichž pomocí Arménie v roce 1994 dobyla nejen Náhorní Karabach, ale i některé okolní okresy. Po následném příměří vznikla de facto nezávislá, ovšem mezinárodně neuznaná, republika Arcach.
Arménie se však i přes vítězství ocitla v geopolitické izolaci se značnou ekonomickou a vojenskou závislostí na Rusku. Ázerbajdžán, prosperující díky těžbě ropy a těsnou spolupráci s kulturně blízkým Tureckem, dokázal vybudovat moderní armádu a v roce 2020 zahájil druhou válku o Náhorní Karabach. Během dvou měsíců dosáhl jednoznačného vítězství. Arméni, kterým se nedostalo výraznější ruské podpory nakonec od úplné ztráty kontroly nad Náhorním Karabachem zachránil tlak ruského prezidenta Vladimira Putina na uzavření příměří, znamenající návrat většiny Armény kontrolovaného území Ázerbajdžánu a vytvoření pozemního koridoru do ázerbajdžánské exklávy Nachičevan přes území Arménie.
K dalšímu vyostření situace přispělo celkové oslabení pozice Rusů v regionu v letech 2022-23 v souvislosti s invazí na Ukrajinu a naopak růst moci Turecka a dalších zemí regionu.
Války v Gruzii
V 80. letech 20. století se začal projevovat silný nacionalismus mířený jak proti Rusům (zejména od roku 1989 po násilném potlačení protestů v Tbilisi), tak proti menšinám. Gruzie v listopadu 1990 vyhlásila nezávislost, ovšem první zvolený prezident Zviad Gamsachurdia musel na jedné straně čelit separatistickým tendencím v Abcházii a Jižní Osetii, ale také domácím nacionalistům disponujícím polovojenskými jednotkami. V roce 2003 proběhla tzv. růžová revoluce, po níž se dostal k moci prezident Michail Saakašvili, který nastavil prozápadní kurz, ovšem v roce 2008 byla země poražena separatisty a ruskou armádou a ztratila kontrolu nad zbytky separatistických regionů Abcházie a Jižní Osetii. V roce 2012 se k moci dostala populistická strana Gruzínský sen, která se snažila o pragamtičtější vztahy s Ruskou federací. Obyvatelstvo však zůstává protirusky naladěno.
Abcházie
Abcházové, v regionu Abcházie přitom tvořícím menšinu s podílem pouhých 17,7 %, se snažili již od roku 1978 o připojení Abcházie jako autonomní oblasti k Ruské sovětské federativní socialistické republice, které bylo odmítnuto ÚV KSSS. V červenci 1992 Abcházie vyhlásila nezávislost, která vedla k otevřenému konfliktu.
Gruzínské jednotky se vylodily v hlavním městě Suchumi, ale po počátečních úspěších se vlivem vojenské podpory Ruska a dobrovolnických jednotek složené zejména z Čečenců byla gruzínská armáda poražena a z většiny území vytlačena. Válka způsobila rozsáhlou uprchlickou vlnu zejména Gruzínců. Po válce v roce 2008 Gruzie přišla i o zbytek kontrolovaného území v Abcházii, země pak byla uznána Ruskem a pouze několika málo dalšími státy.
Jižní Osetie
V roce 1990 proběhla snaha Osetinců o povýšení statusu z autonomní na svazovou republiku, na kterou Gruzínci zareagovali paralimilitárních jednotek vyvolávajících násilné střety. V prosinci 1990 jihoosetinský parlament deklaroval snahu o spojení se Severní Osetií, tedy v podstatě připojení k Rusku. Gruzie v reakci zrušila status autonomie a v regionu vyhlásila výjimečný stav.
Po vyhlášení nezávislosti Jižní Osetie v prosinci 1991 vypukl otevřený konflikt, trvající do června 1992. Jihoosetinská vláda s podporou Rusů získala kontrolu nad většinou území regionu. V srpnu 2008 gruzínská armáda zareagovala na provokace Osetinců útokem na Jižní Osetii, ovšem díky masivní podpoře ruské armády byli Gruzínci zatlačeni hluboko na své území. Již 16. srpna došlo k zastavení bojů a krátce nato k uznání Jižní Osetie ze strany Ruska. V Jižní Osetii se objevují návrhy na připojení k Ruské federaci.
Čečensko
Separatistické tendence, založené na klanech a rodech a také vyznávání islámu, probíhaly už ve druhé polovině 20. století a vyvrcholily v 90. letech. V listopadu 1991 byla vyhlášena nezávislost, v čele země stanul Džochar Dudajev. Země, která nepodepsala novou svazovou smlouvu, se v důsledku ruského ekonomického tlaku a emigraci Rusů ocitla v ekonomických problémech a chaosu. V roce 1994 do Čečenská vpadla ruská armáda, ale partyzánský odboj vysoce motivovaných Čečenců (zejména díky zdůrazňování obrany islámu) proti špatně vycvičeným odvedencům ruské armády, kteří navíc místy prodávali zbraně svým nepřátelům, nakonec vedl v roce 1996 k uzavření příměří, které vedlo de facto k nezávislosti Čečenska. Konec války proti společnému nepříteli však znamenal návrat k občanské válce.
V srpnu 1999 po invazi islamistů do Dagestánu a bombových útocích v Rusku, připisovaných čečenským teroristům, ruská armáda zahájila druhou válku, oficiálně trvající až do roku 2009, kdy byla ukončena tzv. antiteroristická operace. Rusové tentokrát nasadili těžké zbraně a profesionální vojáky včetně speciálních sil, a v březnu 2000 již ovládali celé území Čečenska, ovšem Čečenci, respektivě čečenští islámští fundamentalisté vedli nekompromisní partyzánský boj, který Rusům působil značné ztráty. Situace v regionu se Rusům podařilo postupem času stabilizovat za podpory Aslana a následně jeho syna Ramzana Kadyrova. Výměnou za loajalitu a autonomii v rámci Ruské federace nabídli Rusové Kadyrovcům prakticky neomezenou nadvládu nad regionem a štědrou finanční podporu.
Podněstří
Moldavsko, jehož je Podněstří de iure součástí, má za sebou složitou historii, kdy se často měnili majitelé tohoto území. Před první světovou válkou bylo Podněstří (původně Besarábie na východním břehu řeky Dněstr) součástí Ruského impéria a zbytek území Rumunska, po první světové válce Besarábie připadla Rumunsku. V roce 1940 dostali Rumuni od SSSR a Německa ultimátum o předání Besarábie SSSR, ovšem po útoku Německa a jeho spojenců v červnu 1941 na SSSR bylo území opět připojeno k Rumunsku. Ještě během druhé světové války Sověti vytvořili Moldavskou sovětskou socialistickou republiku.
Ještě před rozpadem SSSR začal sílit moldavský nacionalismus a v roce 1990 byla vyhlášena nezávislost (více v článku Východní Evropa po roce 1990). Proti nezávislosti na SSSR a zejména z obavy před možný připojením k Rumunsku se však vzbouřili převážně slovanští obyvatelé Podněstří, kteří také vyhlásili nezávislost. Intenzivní ozbrojený konflikt trval od března do července 1992 a na straně podněsterských milic stáli příslušníci bývalé sovětské armády umístěné v zemi.
Moldávie ztratila na Podněstřím, kde následně zůstaly přítomny ruský „mírový“ kontingent, kontrolu. Moladavané se snažili region ekonomicky izolovat, což se díky historické orientaci průmyslu na Rusko a prostupnosti hranic nepodařilo. Moldavsko je navíc hluboce rozdělené mezi zhruba stejně velké skupiny zastánců větší evropské integrace a sblížení s Ruskem.
JELEN, Libor. Konfliktní regiony světa. Praha: Nakladatelství České geografické společnosti, 2021. ISBN 978-80-87476-06-2.